Třetí část

„Mám tě!“

„Nemáš šiško, nemáš, chyť si mě!“

„Kluci, počkejte na mě!“ volala Helvínka na brášky. Jenže ti ji neslyšeli, zabraní do honění a pošťuchování.

Helvínka pokrčila rameny a řekla si, že si bude hrát sama. A že byla zrovna pod mladým dubem, netrvalo jí dlouho něco vymyslet. Na zemi ležela spousta žaludů a Helvínka je nejdříve jen tak sbírala na hromádku, ale pak začala vybírat, který je z nich nejhezčí a má nejpěknější čepičku. 

Smrkovou větvičkou si umetla a dlaní uhladila kousek země a z klacíků a mechu tam poskládala panáčka. Hlavu měl ze žaludu a že to byl žalud ještě s kouskem stopky, měl panáček čepici s anténou.

A k panáčkovi kozu. 

A ke koze plůtek. 

A na plůtek ptáčka. 

„Jé!“ těšila se Helvínka ze svého díla, když v tom se jí před nosem prohnaly dva páry nohou a v mžiku byla z krásného obrázku jen hromádka smetí.

„Nééé!“ vykřikla Helvínka, „To nemůžete dávat pozor?“ začala plakat.

Kluci se v běhu zarazili až za třemi mechovými kopečky a šestým smrkem. Otočili se na patě, že se jako půjdou omluvit. Jenže cestou zpátky se začali hádat čí je to vina a než k sestřičce došli, strkali do sebe a povykovali jako paviáni.

To Helvínku rozplakalo ještě víc a byl z toho všeho dohromady takový rámus, že jim hodnou chvíli trvalo, než si všimli, že nad nimi rozčileně mává křídly strýček Leopold a hartusí:

„Zatracení uličníci, to musíte povykovat zrovna tady? Jak v tom hluku má jeden unavenej sýček spát, to mi teda řekněte! No!?“

Šutrníci se hned začali omlouvat, že oni nevěděli, a nechtěli a že...

„No dobrá, dobrá,“ zabručel Leopold, „příště si to snad budete pamatovat, že v lese nemáte co povykovat! Nikdy nevíte, koho můžete probudit!“

„Budeme, budeme,“ horlivě kývali a slibovali kluci a Helvínka ještě naposledy popotáhla.

„A proč ten křik vlastně?“ chtěl vědět strýček a zvědavě na ně zamžoural žlutýma očima.

„Oni mi zbořili...“ začala Helvínka.

„My jsme pořádali výpravu...“ skočil do toho Borek.

„Hledali jsme medový topaz...“ řekl ve stejnou chvíli Cínek.

„Já vám vůbec nerozumím,“ zamračil se strýček, „mluvte jenom jeden!“

Cínek se tedy jako nejstarší ujal slova a vysvětlil strýčkovi Leopoldovi, že si s Borkem hráli na hledání medového topazu a nechtěně přitom něco rozbili Helvínce.

„Kozu a panáčka a...“ žalovala Helvínka.

„Počkej, počkej,“ zarazil ji strýček, „kde by se tu v lese vzala prosím tebe koza?“

„Já ti to ukážu, chceš?“ usmála se Helvínka až jí slzičky v očích zasvítily.

„Někdy jindy, ano?“ řekl Leopold a zívnul. „Jestli je po křiku, tak já bych zase šel spát,“ podíval se významně na šutrníky.

„Ano strýčku,“ kývali všichni tři a Cínek řekl: „My si půjdeme hrát někam jinam.“

„Jinam a daleko, doufám,“ zabručel ještě Leopold a zmizel v koruně stromu.

 

Helvínka ještě šeptem přemlouvala bratry, aby jí pomohli odnést nějaké žaludy domů, chtěla udělat stejný obrázek pro maminku u nich před domem. Zrovna když se shodli které to budou a chystali se potichu odejít, promluvil jim nečekaně nad hlavami Leopold, až sebou všichni tři trhli.

„Už jsem skoro spal,“ řekl, „ale ten váš topaz mi leží v hlavě, já mám takový pocit, že jsem o něm už někdy slyšel,“ zamračil se, „ale kde a co? Nevíte?“ podrbal se pařátem za uchem.

Šutrníci na něj koukali s nadějí v očích a doufali, že si vzpomene.

„Topaz se dá získat v jeskyni s tyrkysovým jezerem...“ napovídal Cínek.

„A hlídá ho BLJAGD!“ dodala trochu vystrašených hlasem Helvínka.

„Ne, ne, to není ono,“ vrtěl hlavou Leopold, „to bylo něco jiného...ale co?“ Podrbal se druhým pařátem za druhým uchem. „Možná si vzpomenu, až se vyspím.“ pokrčil rameny a rozloučil se se šutrníky: „Zastavte někdy, nejlíp k večeru a já vám to povím.“ vyzval je, „Tedy, jestli si vůbec vzpomenu, ha ha!“ dodal a byl pryč.

 

Šutrníci vzali žaludy a cestou domů se snažili uhodnout, co asi Leopold o medovém topazu zapomněl.

„Třeba ví, kde je ta druhá mapa,“ řekl toužebně Cínek.

„Měl ses ho rovnou zeptat,“ zamračil se Borek.

„Měl ses ho zeptat sám, když jsi tak chytrej,“ nedal se Cínek.

„Zeptáme se ho příště,“ řekla rychle Helvínka, která nechtěla, aby se kluci zase začali hádat.

„A mezitím si můžeme nakreslit mapu místa, kde byla druhá mapa ukrytá,“ navrhl Cínek, „dědeček nám jistě poradí!“

„Tak jo,“ poskočil od radosti Borek a hádka byla zažehnána.

 

„To víte, že poradím,“ řekl dědeček, když se mu všichni tři uvelebili u nohou, pěkný kus březové kůry a opálený klacík k nakreslení mapy připravené.

A tak se do toho společně dali a zabralo jim to celé odpoledne. Helvínka si přála, aby mapa byla hezká a tak do ní nakreslila sem tam smrk, sem tam houbu nebo kytičku, i přesto, že  se jí bráškové smáli, že takhle správné mapy nevypadají.

Borek kreslil důležité orientační body a Cínek, protože byl z nich nejlepší v matematice, počítal vzdálenosti a nutil Helvínku, aby mu předvedla, jak rychle chodí.

„Podle mých  přesných výpočtů,“ pronesl nakonec důležitě, „bychom měli do cíle dojít za dvě a půl hodiny.“

„Tolik?“ lekla se Helvínka. 

„To určitě dostanu po cestě hlad,“ uvažoval nahlas Borek.

„Bude to celodenní výprava,“ řekl Cínek, „a jako na takovou se na ni musíme pořádně nachystat!“

„A kdy půjdeme?“ chtěla vědět Helvínka, „A můžu si sebou vzít panenku?“

„Panenku a náhradní ponožky,“ vložil se jim do toho tatínek, který šel zrovna kolem a zaslechl část rozhovoru. 

„A možná bych měl raději jít s vámi,“ dodal.

„Tak jo,“ zaradovala se Helvínka, jenže kluci protáhli obličeje, a Cínek řekl:

„Ale tatínku, to nebude žádné dobrodružství, když půjdeš s námi.“

„Neztratíte se ale?“

„Máme přeci mapu, podívej,“ strčil mu ji skoro až pod nos Borek.

Tatínek si mapu pozorně prohlédl, usmál se nad Helvínčinými malůvkami a řekl, „ Tak dobře, běžte sami, ale Cínku, pamatuj, kdybyste se dostali do nějakých nesnází, zahvízdej na tetu Sojku a ona mi už dá vědět, ano?“

„Ano,“ kýval Cínek, ale v duchu si přál, aby na tetu hvízdat nemusel, byla totiž většinou dost protivná.

„Jdu se zeptat maminky, co nám nachystá dobrého,“ vyskočil Borek. „Kdy vyrazíme?“

„Pozítří,“ řekl Cínek.

 

 

Pokračování příště...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhá část

„Helvínko, kluci!“ ozval se od dveří mamičin hlas, „Nechte dědečka odpočinout a utíkejte ven, dokud svítí sluníčko!“

„Ale...“ začal Borek, ale potom se podíval na maminku a poznal, že to myslí vážně a tak jen vzdychnul, svěsil ramena a obrátil se na dědečka: „Ale dopovíš nám to brzo, že jo?“ 

„To víš, že ano, dopovím, dopovím,“ kýval dědeček a už se mu trochu zavíraly oči.

„Tak poběžte,“ vyzvala je šeptem maminka a otevřela pro ně dveře dokořán.

„A Cínku, pomalu na schodech!“

S Cínkem a schody se to totiž mělo tak...

Nejprve vám ale musím říct, abyste si nepředstavovali takové schody, jaké máte doma, nebo u babičky. Schody u šutrníků, to je spíš takový provazový žebřík, který na noc vytahují nahoru. Vlastně je vytahují většinou i ve dne, proto taky žádné neuvidíte, i kdybyste náhodou na strom kde šutrníci žijí natrefili a zadívali se pozorněji než obvykle.

Takže...když byl Cínek ještě mnohem menší, asi tak tatínkovi po kolena, tuze se po těch schodech bál chodit a nezáleželo na tom, jestli nahoru, nebo dolů. Většinou to dopadlo tak, že ho musel tatínek nést. A Cínek bořil hlavu do jeho ramene a oči měl pevně zavřené, za prvé aby neviděl tu výšku a pak taky, aby neviděl, kdyby se mu náhodou někdo od sousedů smál. Samozřejmě se mu nikdo nesmál, ale to Cínek nevěděl, protože se nikdy nepodíval.

A tak ho tatínek nosil nahoru i dolů a nosil by ho nejspíš dodnes,  kdyby se nenarodil Borek a brzy po něm Helvínka. A tolik rukou tatínek neměl.

A tak když se rodina někam vypravovala, musel jít víckrát, aby všechny bezpečně dopravil na pevnou zem. Cínkovi začalo být tatínka líto, že se tolik nachodí, a tak se jednou brzy ráno, tak brzo, že Veverkovic ještě nevstali a sýček Leopold ještě nešel spát, rozhodl, že se to prostě naučí.

A naučil. 

A měl takovou radost, že toho dne po schodech vyběhl a seběhl asi třitísiceosmsetpětmilionkrát.

A od té doby nejen, že se nebál, ale nejraději dolů běhal a tak bylo na místě, že ho maminka jemně upomenula, ať je opatrný.

 

Ale protože slézt jen tak, to byla nuda, vzal to Cínek aspoň přes jednu příčku. Borek to zkusil taky, ale že má mnohem kratší nohy než bráška, nebylo to pro něj zrovna snadné. Když se už potřetí netrefil a noha se mu zapletla a sotva se udržel, raději to vzdal, slezl schůdek po schůdku a dělal jakoby nic.

Helvínka, tak ta si hlavně dávala pozor, aby jí cestou dolů nikdo nepřišlápl šaty a když byla na pevné zemi, pěkně si je urovnala a párkrát se zatočila a poskočila, jen tak od radosti, jak jí to sluší.

Společně se vypravili k potůčku a tak jak voda utíkala přes kameny pryč a pryč, utekl jim odpolední čas a byla tu doba večeře a po ní pohádka před spaním. 

Dědeček už si nasazoval brýle a brumlavě odkašlával, aby mu hlas pěkně zněl, když se Cínek zeptal: „Dědečku, mohl bys nám místo čtení raději dopovědět, jak to bylo s medovým topazem? Prosím?“ 

„No já ti nevím,“ váhal dědeček, „abyste pak neměli divoké spaní.“

„Nebudeme, nebudeme,“ slibovali všichni tři, až si mohli hlavy ukroutit. 

„Ani ty, Helvínko?“ ujišťoval se dědeček.

Helvínka k sobě pevněji přitiskla panenku a s vykulenýma očima potřásla hlavou, že jako ne.

A tak dědeček odložil knížku pohádek a nadechl se k vyprávění. Potom zase vydechl a podrbal se za uchem: „Kde já jsem to vlastně skončil, děti?“

„Že v jezeře bydlí BLJAGD a hlídá topaz!“ vykřikl Cínek.

„A že nevíš, jak vypadá!“ přidal se Borek.

„A že se to už nikdy nedozvíš.“ pípla smutně Helvínka.

„Pravda, pravda,“ pokýval hlavou dědeček a posmutněl taky.

„Pamatujete, že jsme tenkrát žili všichni ve velikém dubu?“ zeptal se a děti kývaly a s očima jako talíře čekaly, co bude dědeček říkat dál.

„Jedné letní noci,“ začal, „to mi bylo zrovna jako tobě Borku, přišla velká bouřka. Lilo jako z konve, vítr hučel, hromy duněly a blesky lítaly. Větve se třásly a listí lítalo tolik, že to vypadalo jako pořádná chumelenice. 

Nemohl jsem v té divočině spát a tak jsem se zabalený v peřině díval z okna a počítal hromobití. V tom mě oslepilo silné světlo, ozvalo se strašlivé zapraskání a hrom zazněl přímo nad mojí hlavou s takovou silou, že jsem myslel, že už nikdy neuslyším! To se právě blesk trefil přímo do našeho dubu a ten začal hořet!“

 

Dědeček při té vzpomínce dramaticky zvýšil hlas a mračil se a Helvínka si rychle přelezla do postele k Borkovi a z pod jeho přikrývky jí koukala jen špička nosu a vykulené oči.

„Naštěstí,“ pokračoval dědeček už klidněji, „byl při bouřkách vždycky někdo na hlídce a tak to bylo i onu noc. Hlídač zvonil na zvon a všude byl kouř a křik a zmatek a pak už si jen pamatuju, jak jsme s maminkou a tatínkem stáli celí promáčení v studeném dešti, kapalo mi za krk a z nosu a v dálce hořel náš domov.

„Všichni se zachránili?“ zeptal se Cínek-který ani nevěděl jak se tam octnul-z Borkovy postele.

„Všichni, všichni,“ kýval dědeček a dodal, „a to bylo veliké štěstí! Kromě pár natlučenin a modřin a očí červených od kouře se nikomu nic nestalo. Ale náš domov hořel dva dny a tři noci doutnal a my se neměli kam vrátit. A měli jsme jen to, co kdo při útěku narychlo popadl a moc toho tedy nebylo.“ vzdychl dědeček. „A až mnohem, mnohem později, se přišlo na to, že kromě všeho ostatního shořela také mapa s cestou k topazové jeskyni.“

 

„Dědečku, a oni si ti stateční muži cestu nepamatovali?“ zeptal se Borek.

„No právě, Borečku, nepamatovali,“ řekl dědeček. „Spoléhali na mapu a taky jeden na druhého, že to bude vědět a to byla chyba, veliká chyba!“ pokýval smutně hlavou. „Hned na podzim po velkém požáru se sice na cestu k jeskyni vydali, ale vrátili se po několika dnech, úplně vyčerpaní, nešťastní a bez medového topazu.“

„A to už nikdo nikdy tu jeskyni nenašel?“ nechápal Cínek.

„Nikdo,“ vrtěl hlavou dědeček, „a že jich to zkoušelo nepočítaně! A tu druhou mapu taky ne.“ dodal.

„Jakou druhou mapu?“ nadskočil na posteli Cínek.

„No tu, co byla schovaná ve skalách nad potokem,“ vysvětloval dědeček, „a to právě pro případ, že by se s tou první něco stalo.“

„A proč se nenašla?“ nerozuměl Cínek.

„Inu, proč, proč,“ mnul si bradu dědeček, „myslím, že to bylo proto, že šutrníci tu náhradní mapu nepotřebovali celé věky a tak se místo, kde byla schovaná, mezitím proměnilo k nepoznání. Stromy povyrostly, kameny zarostly mechem a trávou. Déšť, sníh a vítr to místo během času také proměnili.“

„A to ji nikdo nechodil kontrolovat?“ vrtalo hlavou Cínkovi.

„Chodil, nechodil, to já nevím Cínku, jak už jsem říkal, byl jsem tehdy ještě malý kluk a o takové věci jsme se nestaral. A ty se tím teď taky netrap. Měli byste už jít spát, Helvínka už sotva kouká.“

„Dědo, ale které skály to jsou?“ zeptal se ještě rychle Borek, „říkal jsi nad potokem, ale nad naším potokem přece žádné skály nejsou?“

„Protože dědeček bydlel ve velkém dubu a ne tady, tak to nemohl být náš potok, ty šiško!“ šťouchl do brášky Cínek.

„Sám jsi šiška, a nešťouchej mě!“ zamračil se Borek a hned mu dloubanec oplatil, „A vůbec, běž si do svý postele!“ 

„No tak, no tak,“ uklidňoval je dědeček a sklonil se nad Helvínkou: „pojď hvězdičko ospalá, taky půjdeš do svojí postýlky,“ a přenesl ji tam.

„Je všechno v pořádku?“ nakoukla do pokoje maminka, kterou přivolalo dunění, to jak Cínek jako žába přeskákal přes pokoj do své postele.

 

„To víš, že ano,“ kývl na ni dědeček, „ tady už se skoro spí, že?“ řekl a otočil se na děti a musel se usmát, všichni měli zavřené oči tak pevně, až se jim z toho čela pokrčila.

„Dobrou noc a ať vám strýček Leopold na svých křídlech donese krásné sny.“ řekla tiše maminka a každému uhladila čelo jemným políbením. Helvínka se v polospánku usmála a chytla maminku kolem krku. Maminka ji chvilku pomazlila, zatímco dědeček natřásl a urovnal klukům peřiny a pohladil je po tvářích.

A pak už spali...

 

Pokračování příště...