Druhá část

„Helvínko, kluci!“ ozval se od dveří mamičin hlas, „Nechte dědečka odpočinout a utíkejte ven, dokud svítí sluníčko!“

„Ale...“ začal Borek, ale potom se podíval na maminku a poznal, že to myslí vážně a tak jen vzdychnul, svěsil ramena a obrátil se na dědečka: „Ale dopovíš nám to brzo, že jo?“ 

„To víš, že ano, dopovím, dopovím,“ kýval dědeček a už se mu trochu zavíraly oči.

„Tak poběžte,“ vyzvala je šeptem maminka a otevřela pro ně dveře dokořán.

„A Cínku, pomalu na schodech!“

S Cínkem a schody se to totiž mělo tak...

Nejprve vám ale musím říct, abyste si nepředstavovali takové schody, jaké máte doma, nebo u babičky. Schody u šutrníků, to je spíš takový provazový žebřík, který na noc vytahují nahoru. Vlastně je vytahují většinou i ve dne, proto taky žádné neuvidíte, i kdybyste náhodou na strom kde šutrníci žijí natrefili a zadívali se pozorněji než obvykle.

Takže...když byl Cínek ještě mnohem menší, asi tak tatínkovi po kolena, tuze se po těch schodech bál chodit a nezáleželo na tom, jestli nahoru, nebo dolů. Většinou to dopadlo tak, že ho musel tatínek nést. A Cínek bořil hlavu do jeho ramene a oči měl pevně zavřené, za prvé aby neviděl tu výšku a pak taky, aby neviděl, kdyby se mu náhodou někdo od sousedů smál. Samozřejmě se mu nikdo nesmál, ale to Cínek nevěděl, protože se nikdy nepodíval.

A tak ho tatínek nosil nahoru i dolů a nosil by ho nejspíš dodnes,  kdyby se nenarodil Borek a brzy po něm Helvínka. A tolik rukou tatínek neměl.

A tak když se rodina někam vypravovala, musel jít víckrát, aby všechny bezpečně dopravil na pevnou zem. Cínkovi začalo být tatínka líto, že se tolik nachodí, a tak se jednou brzy ráno, tak brzo, že Veverkovic ještě nevstali a sýček Leopold ještě nešel spát, rozhodl, že se to prostě naučí.

A naučil. 

A měl takovou radost, že toho dne po schodech vyběhl a seběhl asi třitísiceosmsetpětmilionkrát.

A od té doby nejen, že se nebál, ale nejraději dolů běhal a tak bylo na místě, že ho maminka jemně upomenula, ať je opatrný.

 

Ale protože slézt jen tak, to byla nuda, vzal to Cínek aspoň přes jednu příčku. Borek to zkusil taky, ale že má mnohem kratší nohy než bráška, nebylo to pro něj zrovna snadné. Když se už potřetí netrefil a noha se mu zapletla a sotva se udržel, raději to vzdal, slezl schůdek po schůdku a dělal jakoby nic.

Helvínka, tak ta si hlavně dávala pozor, aby jí cestou dolů nikdo nepřišlápl šaty a když byla na pevné zemi, pěkně si je urovnala a párkrát se zatočila a poskočila, jen tak od radosti, jak jí to sluší.

Společně se vypravili k potůčku a tak jak voda utíkala přes kameny pryč a pryč, utekl jim odpolední čas a byla tu doba večeře a po ní pohádka před spaním. 

Dědeček už si nasazoval brýle a brumlavě odkašlával, aby mu hlas pěkně zněl, když se Cínek zeptal: „Dědečku, mohl bys nám místo čtení raději dopovědět, jak to bylo s medovým topazem? Prosím?“ 

„No já ti nevím,“ váhal dědeček, „abyste pak neměli divoké spaní.“

„Nebudeme, nebudeme,“ slibovali všichni tři, až si mohli hlavy ukroutit. 

„Ani ty, Helvínko?“ ujišťoval se dědeček.

Helvínka k sobě pevněji přitiskla panenku a s vykulenýma očima potřásla hlavou, že jako ne.

A tak dědeček odložil knížku pohádek a nadechl se k vyprávění. Potom zase vydechl a podrbal se za uchem: „Kde já jsem to vlastně skončil, děti?“

„Že v jezeře bydlí BLJAGD a hlídá topaz!“ vykřikl Cínek.

„A že nevíš, jak vypadá!“ přidal se Borek.

„A že se to už nikdy nedozvíš.“ pípla smutně Helvínka.

„Pravda, pravda,“ pokýval hlavou dědeček a posmutněl taky.

„Pamatujete, že jsme tenkrát žili všichni ve velikém dubu?“ zeptal se a děti kývaly a s očima jako talíře čekaly, co bude dědeček říkat dál.

„Jedné letní noci,“ začal, „to mi bylo zrovna jako tobě Borku, přišla velká bouřka. Lilo jako z konve, vítr hučel, hromy duněly a blesky lítaly. Větve se třásly a listí lítalo tolik, že to vypadalo jako pořádná chumelenice. 

Nemohl jsem v té divočině spát a tak jsem se zabalený v peřině díval z okna a počítal hromobití. V tom mě oslepilo silné světlo, ozvalo se strašlivé zapraskání a hrom zazněl přímo nad mojí hlavou s takovou silou, že jsem myslel, že už nikdy neuslyším! To se právě blesk trefil přímo do našeho dubu a ten začal hořet!“

 

Dědeček při té vzpomínce dramaticky zvýšil hlas a mračil se a Helvínka si rychle přelezla do postele k Borkovi a z pod jeho přikrývky jí koukala jen špička nosu a vykulené oči.

„Naštěstí,“ pokračoval dědeček už klidněji, „byl při bouřkách vždycky někdo na hlídce a tak to bylo i onu noc. Hlídač zvonil na zvon a všude byl kouř a křik a zmatek a pak už si jen pamatuju, jak jsme s maminkou a tatínkem stáli celí promáčení v studeném dešti, kapalo mi za krk a z nosu a v dálce hořel náš domov.

„Všichni se zachránili?“ zeptal se Cínek-který ani nevěděl jak se tam octnul-z Borkovy postele.

„Všichni, všichni,“ kýval dědeček a dodal, „a to bylo veliké štěstí! Kromě pár natlučenin a modřin a očí červených od kouře se nikomu nic nestalo. Ale náš domov hořel dva dny a tři noci doutnal a my se neměli kam vrátit. A měli jsme jen to, co kdo při útěku narychlo popadl a moc toho tedy nebylo.“ vzdychl dědeček. „A až mnohem, mnohem později, se přišlo na to, že kromě všeho ostatního shořela také mapa s cestou k topazové jeskyni.“

 

„Dědečku, a oni si ti stateční muži cestu nepamatovali?“ zeptal se Borek.

„No právě, Borečku, nepamatovali,“ řekl dědeček. „Spoléhali na mapu a taky jeden na druhého, že to bude vědět a to byla chyba, veliká chyba!“ pokýval smutně hlavou. „Hned na podzim po velkém požáru se sice na cestu k jeskyni vydali, ale vrátili se po několika dnech, úplně vyčerpaní, nešťastní a bez medového topazu.“

„A to už nikdo nikdy tu jeskyni nenašel?“ nechápal Cínek.

„Nikdo,“ vrtěl hlavou dědeček, „a že jich to zkoušelo nepočítaně! A tu druhou mapu taky ne.“ dodal.

„Jakou druhou mapu?“ nadskočil na posteli Cínek.

„No tu, co byla schovaná ve skalách nad potokem,“ vysvětloval dědeček, „a to právě pro případ, že by se s tou první něco stalo.“

„A proč se nenašla?“ nerozuměl Cínek.

„Inu, proč, proč,“ mnul si bradu dědeček, „myslím, že to bylo proto, že šutrníci tu náhradní mapu nepotřebovali celé věky a tak se místo, kde byla schovaná, mezitím proměnilo k nepoznání. Stromy povyrostly, kameny zarostly mechem a trávou. Déšť, sníh a vítr to místo během času také proměnili.“

„A to ji nikdo nechodil kontrolovat?“ vrtalo hlavou Cínkovi.

„Chodil, nechodil, to já nevím Cínku, jak už jsem říkal, byl jsem tehdy ještě malý kluk a o takové věci jsme se nestaral. A ty se tím teď taky netrap. Měli byste už jít spát, Helvínka už sotva kouká.“

„Dědo, ale které skály to jsou?“ zeptal se ještě rychle Borek, „říkal jsi nad potokem, ale nad naším potokem přece žádné skály nejsou?“

„Protože dědeček bydlel ve velkém dubu a ne tady, tak to nemohl být náš potok, ty šiško!“ šťouchl do brášky Cínek.

„Sám jsi šiška, a nešťouchej mě!“ zamračil se Borek a hned mu dloubanec oplatil, „A vůbec, běž si do svý postele!“ 

„No tak, no tak,“ uklidňoval je dědeček a sklonil se nad Helvínkou: „pojď hvězdičko ospalá, taky půjdeš do svojí postýlky,“ a přenesl ji tam.

„Je všechno v pořádku?“ nakoukla do pokoje maminka, kterou přivolalo dunění, to jak Cínek jako žába přeskákal přes pokoj do své postele.

 

„To víš, že ano,“ kývl na ni dědeček, „ tady už se skoro spí, že?“ řekl a otočil se na děti a musel se usmát, všichni měli zavřené oči tak pevně, až se jim z toho čela pokrčila.

„Dobrou noc a ať vám strýček Leopold na svých křídlech donese krásné sny.“ řekla tiše maminka a každému uhladila čelo jemným políbením. Helvínka se v polospánku usmála a chytla maminku kolem krku. Maminka ji chvilku pomazlila, zatímco dědeček natřásl a urovnal klukům peřiny a pohladil je po tvářích.

A pak už spali...

 

Pokračování příště...