Třetí část

„Mám tě!“

„Nemáš šiško, nemáš, chyť si mě!“

„Kluci, počkejte na mě!“ volala Helvínka na brášky. Jenže ti ji neslyšeli, zabraní do honění a pošťuchování.

Helvínka pokrčila rameny a řekla si, že si bude hrát sama. A že byla zrovna pod mladým dubem, netrvalo jí dlouho něco vymyslet. Na zemi ležela spousta žaludů a Helvínka je nejdříve jen tak sbírala na hromádku, ale pak začala vybírat, který je z nich nejhezčí a má nejpěknější čepičku. 

Smrkovou větvičkou si umetla a dlaní uhladila kousek země a z klacíků a mechu tam poskládala panáčka. Hlavu měl ze žaludu a že to byl žalud ještě s kouskem stopky, měl panáček čepici s anténou.

A k panáčkovi kozu. 

A ke koze plůtek. 

A na plůtek ptáčka. 

„Jé!“ těšila se Helvínka ze svého díla, když v tom se jí před nosem prohnaly dva páry nohou a v mžiku byla z krásného obrázku jen hromádka smetí.

„Nééé!“ vykřikla Helvínka, „To nemůžete dávat pozor?“ začala plakat.

Kluci se v běhu zarazili až za třemi mechovými kopečky a šestým smrkem. Otočili se na patě, že se jako půjdou omluvit. Jenže cestou zpátky se začali hádat čí je to vina a než k sestřičce došli, strkali do sebe a povykovali jako paviáni.

To Helvínku rozplakalo ještě víc a byl z toho všeho dohromady takový rámus, že jim hodnou chvíli trvalo, než si všimli, že nad nimi rozčileně mává křídly strýček Leopold a hartusí:

„Zatracení uličníci, to musíte povykovat zrovna tady? Jak v tom hluku má jeden unavenej sýček spát, to mi teda řekněte! No!?“

Šutrníci se hned začali omlouvat, že oni nevěděli, a nechtěli a že...

„No dobrá, dobrá,“ zabručel Leopold, „příště si to snad budete pamatovat, že v lese nemáte co povykovat! Nikdy nevíte, koho můžete probudit!“

„Budeme, budeme,“ horlivě kývali a slibovali kluci a Helvínka ještě naposledy popotáhla.

„A proč ten křik vlastně?“ chtěl vědět strýček a zvědavě na ně zamžoural žlutýma očima.

„Oni mi zbořili...“ začala Helvínka.

„My jsme pořádali výpravu...“ skočil do toho Borek.

„Hledali jsme medový topaz...“ řekl ve stejnou chvíli Cínek.

„Já vám vůbec nerozumím,“ zamračil se strýček, „mluvte jenom jeden!“

Cínek se tedy jako nejstarší ujal slova a vysvětlil strýčkovi Leopoldovi, že si s Borkem hráli na hledání medového topazu a nechtěně přitom něco rozbili Helvínce.

„Kozu a panáčka a...“ žalovala Helvínka.

„Počkej, počkej,“ zarazil ji strýček, „kde by se tu v lese vzala prosím tebe koza?“

„Já ti to ukážu, chceš?“ usmála se Helvínka až jí slzičky v očích zasvítily.

„Někdy jindy, ano?“ řekl Leopold a zívnul. „Jestli je po křiku, tak já bych zase šel spát,“ podíval se významně na šutrníky.

„Ano strýčku,“ kývali všichni tři a Cínek řekl: „My si půjdeme hrát někam jinam.“

„Jinam a daleko, doufám,“ zabručel ještě Leopold a zmizel v koruně stromu.

 

Helvínka ještě šeptem přemlouvala bratry, aby jí pomohli odnést nějaké žaludy domů, chtěla udělat stejný obrázek pro maminku u nich před domem. Zrovna když se shodli které to budou a chystali se potichu odejít, promluvil jim nečekaně nad hlavami Leopold, až sebou všichni tři trhli.

„Už jsem skoro spal,“ řekl, „ale ten váš topaz mi leží v hlavě, já mám takový pocit, že jsem o něm už někdy slyšel,“ zamračil se, „ale kde a co? Nevíte?“ podrbal se pařátem za uchem.

Šutrníci na něj koukali s nadějí v očích a doufali, že si vzpomene.

„Topaz se dá získat v jeskyni s tyrkysovým jezerem...“ napovídal Cínek.

„A hlídá ho BLJAGD!“ dodala trochu vystrašených hlasem Helvínka.

„Ne, ne, to není ono,“ vrtěl hlavou Leopold, „to bylo něco jiného...ale co?“ Podrbal se druhým pařátem za druhým uchem. „Možná si vzpomenu, až se vyspím.“ pokrčil rameny a rozloučil se se šutrníky: „Zastavte někdy, nejlíp k večeru a já vám to povím.“ vyzval je, „Tedy, jestli si vůbec vzpomenu, ha ha!“ dodal a byl pryč.

 

Šutrníci vzali žaludy a cestou domů se snažili uhodnout, co asi Leopold o medovém topazu zapomněl.

„Třeba ví, kde je ta druhá mapa,“ řekl toužebně Cínek.

„Měl ses ho rovnou zeptat,“ zamračil se Borek.

„Měl ses ho zeptat sám, když jsi tak chytrej,“ nedal se Cínek.

„Zeptáme se ho příště,“ řekla rychle Helvínka, která nechtěla, aby se kluci zase začali hádat.

„A mezitím si můžeme nakreslit mapu místa, kde byla druhá mapa ukrytá,“ navrhl Cínek, „dědeček nám jistě poradí!“

„Tak jo,“ poskočil od radosti Borek a hádka byla zažehnána.

 

„To víte, že poradím,“ řekl dědeček, když se mu všichni tři uvelebili u nohou, pěkný kus březové kůry a opálený klacík k nakreslení mapy připravené.

A tak se do toho společně dali a zabralo jim to celé odpoledne. Helvínka si přála, aby mapa byla hezká a tak do ní nakreslila sem tam smrk, sem tam houbu nebo kytičku, i přesto, že  se jí bráškové smáli, že takhle správné mapy nevypadají.

Borek kreslil důležité orientační body a Cínek, protože byl z nich nejlepší v matematice, počítal vzdálenosti a nutil Helvínku, aby mu předvedla, jak rychle chodí.

„Podle mých  přesných výpočtů,“ pronesl nakonec důležitě, „bychom měli do cíle dojít za dvě a půl hodiny.“

„Tolik?“ lekla se Helvínka. 

„To určitě dostanu po cestě hlad,“ uvažoval nahlas Borek.

„Bude to celodenní výprava,“ řekl Cínek, „a jako na takovou se na ni musíme pořádně nachystat!“

„A kdy půjdeme?“ chtěla vědět Helvínka, „A můžu si sebou vzít panenku?“

„Panenku a náhradní ponožky,“ vložil se jim do toho tatínek, který šel zrovna kolem a zaslechl část rozhovoru. 

„A možná bych měl raději jít s vámi,“ dodal.

„Tak jo,“ zaradovala se Helvínka, jenže kluci protáhli obličeje, a Cínek řekl:

„Ale tatínku, to nebude žádné dobrodružství, když půjdeš s námi.“

„Neztratíte se ale?“

„Máme přeci mapu, podívej,“ strčil mu ji skoro až pod nos Borek.

Tatínek si mapu pozorně prohlédl, usmál se nad Helvínčinými malůvkami a řekl, „ Tak dobře, běžte sami, ale Cínku, pamatuj, kdybyste se dostali do nějakých nesnází, zahvízdej na tetu Sojku a ona mi už dá vědět, ano?“

„Ano,“ kýval Cínek, ale v duchu si přál, aby na tetu hvízdat nemusel, byla totiž většinou dost protivná.

„Jdu se zeptat maminky, co nám nachystá dobrého,“ vyskočil Borek. „Kdy vyrazíme?“

„Pozítří,“ řekl Cínek.

 

 

Pokračování příště...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhá část

„Helvínko, kluci!“ ozval se od dveří mamičin hlas, „Nechte dědečka odpočinout a utíkejte ven, dokud svítí sluníčko!“

„Ale...“ začal Borek, ale potom se podíval na maminku a poznal, že to myslí vážně a tak jen vzdychnul, svěsil ramena a obrátil se na dědečka: „Ale dopovíš nám to brzo, že jo?“ 

„To víš, že ano, dopovím, dopovím,“ kýval dědeček a už se mu trochu zavíraly oči.

„Tak poběžte,“ vyzvala je šeptem maminka a otevřela pro ně dveře dokořán.

„A Cínku, pomalu na schodech!“

S Cínkem a schody se to totiž mělo tak...

Nejprve vám ale musím říct, abyste si nepředstavovali takové schody, jaké máte doma, nebo u babičky. Schody u šutrníků, to je spíš takový provazový žebřík, který na noc vytahují nahoru. Vlastně je vytahují většinou i ve dne, proto taky žádné neuvidíte, i kdybyste náhodou na strom kde šutrníci žijí natrefili a zadívali se pozorněji než obvykle.

Takže...když byl Cínek ještě mnohem menší, asi tak tatínkovi po kolena, tuze se po těch schodech bál chodit a nezáleželo na tom, jestli nahoru, nebo dolů. Většinou to dopadlo tak, že ho musel tatínek nést. A Cínek bořil hlavu do jeho ramene a oči měl pevně zavřené, za prvé aby neviděl tu výšku a pak taky, aby neviděl, kdyby se mu náhodou někdo od sousedů smál. Samozřejmě se mu nikdo nesmál, ale to Cínek nevěděl, protože se nikdy nepodíval.

A tak ho tatínek nosil nahoru i dolů a nosil by ho nejspíš dodnes,  kdyby se nenarodil Borek a brzy po něm Helvínka. A tolik rukou tatínek neměl.

A tak když se rodina někam vypravovala, musel jít víckrát, aby všechny bezpečně dopravil na pevnou zem. Cínkovi začalo být tatínka líto, že se tolik nachodí, a tak se jednou brzy ráno, tak brzo, že Veverkovic ještě nevstali a sýček Leopold ještě nešel spát, rozhodl, že se to prostě naučí.

A naučil. 

A měl takovou radost, že toho dne po schodech vyběhl a seběhl asi třitísiceosmsetpětmilionkrát.

A od té doby nejen, že se nebál, ale nejraději dolů běhal a tak bylo na místě, že ho maminka jemně upomenula, ať je opatrný.

 

Ale protože slézt jen tak, to byla nuda, vzal to Cínek aspoň přes jednu příčku. Borek to zkusil taky, ale že má mnohem kratší nohy než bráška, nebylo to pro něj zrovna snadné. Když se už potřetí netrefil a noha se mu zapletla a sotva se udržel, raději to vzdal, slezl schůdek po schůdku a dělal jakoby nic.

Helvínka, tak ta si hlavně dávala pozor, aby jí cestou dolů nikdo nepřišlápl šaty a když byla na pevné zemi, pěkně si je urovnala a párkrát se zatočila a poskočila, jen tak od radosti, jak jí to sluší.

Společně se vypravili k potůčku a tak jak voda utíkala přes kameny pryč a pryč, utekl jim odpolední čas a byla tu doba večeře a po ní pohádka před spaním. 

Dědeček už si nasazoval brýle a brumlavě odkašlával, aby mu hlas pěkně zněl, když se Cínek zeptal: „Dědečku, mohl bys nám místo čtení raději dopovědět, jak to bylo s medovým topazem? Prosím?“ 

„No já ti nevím,“ váhal dědeček, „abyste pak neměli divoké spaní.“

„Nebudeme, nebudeme,“ slibovali všichni tři, až si mohli hlavy ukroutit. 

„Ani ty, Helvínko?“ ujišťoval se dědeček.

Helvínka k sobě pevněji přitiskla panenku a s vykulenýma očima potřásla hlavou, že jako ne.

A tak dědeček odložil knížku pohádek a nadechl se k vyprávění. Potom zase vydechl a podrbal se za uchem: „Kde já jsem to vlastně skončil, děti?“

„Že v jezeře bydlí BLJAGD a hlídá topaz!“ vykřikl Cínek.

„A že nevíš, jak vypadá!“ přidal se Borek.

„A že se to už nikdy nedozvíš.“ pípla smutně Helvínka.

„Pravda, pravda,“ pokýval hlavou dědeček a posmutněl taky.

„Pamatujete, že jsme tenkrát žili všichni ve velikém dubu?“ zeptal se a děti kývaly a s očima jako talíře čekaly, co bude dědeček říkat dál.

„Jedné letní noci,“ začal, „to mi bylo zrovna jako tobě Borku, přišla velká bouřka. Lilo jako z konve, vítr hučel, hromy duněly a blesky lítaly. Větve se třásly a listí lítalo tolik, že to vypadalo jako pořádná chumelenice. 

Nemohl jsem v té divočině spát a tak jsem se zabalený v peřině díval z okna a počítal hromobití. V tom mě oslepilo silné světlo, ozvalo se strašlivé zapraskání a hrom zazněl přímo nad mojí hlavou s takovou silou, že jsem myslel, že už nikdy neuslyším! To se právě blesk trefil přímo do našeho dubu a ten začal hořet!“

 

Dědeček při té vzpomínce dramaticky zvýšil hlas a mračil se a Helvínka si rychle přelezla do postele k Borkovi a z pod jeho přikrývky jí koukala jen špička nosu a vykulené oči.

„Naštěstí,“ pokračoval dědeček už klidněji, „byl při bouřkách vždycky někdo na hlídce a tak to bylo i onu noc. Hlídač zvonil na zvon a všude byl kouř a křik a zmatek a pak už si jen pamatuju, jak jsme s maminkou a tatínkem stáli celí promáčení v studeném dešti, kapalo mi za krk a z nosu a v dálce hořel náš domov.

„Všichni se zachránili?“ zeptal se Cínek-který ani nevěděl jak se tam octnul-z Borkovy postele.

„Všichni, všichni,“ kýval dědeček a dodal, „a to bylo veliké štěstí! Kromě pár natlučenin a modřin a očí červených od kouře se nikomu nic nestalo. Ale náš domov hořel dva dny a tři noci doutnal a my se neměli kam vrátit. A měli jsme jen to, co kdo při útěku narychlo popadl a moc toho tedy nebylo.“ vzdychl dědeček. „A až mnohem, mnohem později, se přišlo na to, že kromě všeho ostatního shořela také mapa s cestou k topazové jeskyni.“

 

„Dědečku, a oni si ti stateční muži cestu nepamatovali?“ zeptal se Borek.

„No právě, Borečku, nepamatovali,“ řekl dědeček. „Spoléhali na mapu a taky jeden na druhého, že to bude vědět a to byla chyba, veliká chyba!“ pokýval smutně hlavou. „Hned na podzim po velkém požáru se sice na cestu k jeskyni vydali, ale vrátili se po několika dnech, úplně vyčerpaní, nešťastní a bez medového topazu.“

„A to už nikdo nikdy tu jeskyni nenašel?“ nechápal Cínek.

„Nikdo,“ vrtěl hlavou dědeček, „a že jich to zkoušelo nepočítaně! A tu druhou mapu taky ne.“ dodal.

„Jakou druhou mapu?“ nadskočil na posteli Cínek.

„No tu, co byla schovaná ve skalách nad potokem,“ vysvětloval dědeček, „a to právě pro případ, že by se s tou první něco stalo.“

„A proč se nenašla?“ nerozuměl Cínek.

„Inu, proč, proč,“ mnul si bradu dědeček, „myslím, že to bylo proto, že šutrníci tu náhradní mapu nepotřebovali celé věky a tak se místo, kde byla schovaná, mezitím proměnilo k nepoznání. Stromy povyrostly, kameny zarostly mechem a trávou. Déšť, sníh a vítr to místo během času také proměnili.“

„A to ji nikdo nechodil kontrolovat?“ vrtalo hlavou Cínkovi.

„Chodil, nechodil, to já nevím Cínku, jak už jsem říkal, byl jsem tehdy ještě malý kluk a o takové věci jsme se nestaral. A ty se tím teď taky netrap. Měli byste už jít spát, Helvínka už sotva kouká.“

„Dědo, ale které skály to jsou?“ zeptal se ještě rychle Borek, „říkal jsi nad potokem, ale nad naším potokem přece žádné skály nejsou?“

„Protože dědeček bydlel ve velkém dubu a ne tady, tak to nemohl být náš potok, ty šiško!“ šťouchl do brášky Cínek.

„Sám jsi šiška, a nešťouchej mě!“ zamračil se Borek a hned mu dloubanec oplatil, „A vůbec, běž si do svý postele!“ 

„No tak, no tak,“ uklidňoval je dědeček a sklonil se nad Helvínkou: „pojď hvězdičko ospalá, taky půjdeš do svojí postýlky,“ a přenesl ji tam.

„Je všechno v pořádku?“ nakoukla do pokoje maminka, kterou přivolalo dunění, to jak Cínek jako žába přeskákal přes pokoj do své postele.

 

„To víš, že ano,“ kývl na ni dědeček, „ tady už se skoro spí, že?“ řekl a otočil se na děti a musel se usmát, všichni měli zavřené oči tak pevně, až se jim z toho čela pokrčila.

„Dobrou noc a ať vám strýček Leopold na svých křídlech donese krásné sny.“ řekla tiše maminka a každému uhladila čelo jemným políbením. Helvínka se v polospánku usmála a chytla maminku kolem krku. Maminka ji chvilku pomazlila, zatímco dědeček natřásl a urovnal klukům peřiny a pohladil je po tvářích.

A pak už spali...

 

Pokračování příště...

 

 

 

 

 

Vyprávění začíná

Vysoko hluboko v Krušných horách- tam, kde má mech tu nejkrásnější zelenou a kde se kapradí na podzim červená- se jelení stezkou a zaječími skoky dostanete na místo, kde roste strom, strom-dům.

Kdybyste šli úplně potichoučku, se zatajeným dechem a našlapovali jen zlehka, tak, aby ani nejmenší větévka pod nohama nepraskla a listí nezašustilo, možná by se vám podařilo je zahlédnout.

Možná ale nenajdete tu správnou stezku. Možná dokonce zabloudíte. Možná už budete blizoučko a bude se vám chtít kýchnout. A možná ani nezabloudíte, ani nekýchnete, ale stejně je neuvidíte, protože sojka hlídačka uvidí dřív vás a spustí poplach. 

Ale nebuďte smutní, budu vám o nich vyprávět.

V tomhle stromě, v tomhle domě, bydlí totiž šutrníci. V každém patře žije jedna rodina a u každé se děje tolik zajímavého, že by mi na to celá knížka nestačila, abych vám to vše vypověděla.

A tak vám budu vyprávět o rodině, která bydlí v patře nejvyšším. Táta, máma, dědeček a tři děti. 

Cínek, Borek a Helvínka.

 

Cínek je nejstarší, Helvínka nejmladší a Borek zas nejkulatější. Do školky ani do školy tyhle děti nechodí, ale že by se nemusely učit, to se zrovna říct nedá! Učí se každý den, i když u toho nesedí v lavici.

Maminka je učí rozpoznat každou rostlinu a bylinu, co jich jen v lese a na louce roste. A tatínek je zase přeborníkem přes cizí jazyky. A tak se děti umí domluvit s veverkou i jezevcem, vědí, jak zahvízdat na ořešníka a  k velkému mraveništi, tak tam si chodívají poslechnout ty nejlepší vtipy. Ono to totiž vypadá, pokud náhodou také nemluvíte mravenčí řečí, že mravenci jen pracují a spěchají, spěchají a pracují. Ano, spěchají, spěchají svým kamarádům povědět nejnovější vtip, který při práci zrovna vymysleli! 

Schválně- až příště půjdete kolem mraveniště- schválně se pozorně podívejte. Nezdá se vám, že se trochu třese? Jo jo, je to tak! Třese se mravenčím smíchem!

Že byste také chtěli slyšet nějaký mravenčí vtip? Vážně? Tak já vám tedy jeden povím: Potká mravenec stonožku a povídá jí: „A kde máš vagóny?“.

Že vám vůbec nepřipadá legrační?

No vidíte, a mravenci se tomu smějí tak, že musejí posadit, aby se smíchem nesvalili!

A co děti učí dědeček? 

Dědeček dětem vypráví příběhy. Příběhy pravdivé i vymyšlené, dlouhé a ještě delší.

A právě jedním takovým příběhem to celé začalo.

 

Ale ještě předtím byl oběd. 

 

A po obědě desert. Maminka kolem stolu rozdala misky s kaší, medem slazenou a borůvkovými kvítky sypanou. Dědeček se se svou porcí posadil do křesla a než si Helvínka stihla poskládat z kvítků na kaši obrázek a než si Cínek rozmyslel, jestli začne jíst od krajů, nebo z prostředku, z křesla se ozvalo zachrápání. Borek už měl kaši snězenou a lžíci dočista olíznutou a tak se uchichtnul a zašeptal: „Dědo, nespi.“ Děda v odpověď zachrápal ještě silněji. To už se smáli všichni a maminka se zvedla, jemně vzala dědovi misku z rukou a přikryla mu kolena dekou. Dědeček s sebou trhnul, otevřel oči a hned se začal po kaši shánět.

„Tatínku, vždyť jsi spal,“ vysvětlovala maminka.

„Kdepak, nespal,“ ohradil se děda, „já jsem jen vzpomínal!“

„Jé, dědo a na co?“ vyhrkli naráz Helvínka s Borkem. „Budeš nám vyprávět?“ přidal se Cínek.

„Budu, budu, co bych nevyprávěl,“ pokyvoval dědeček, „ale nejdřív si sním tuhle dobrotu a vy zatím pomozte tatínkovi s nádobím.“

 

A že jich na to bylo tolik, nádobí jen lítalo a za chvilku se lesklo na polici. Maminka s tatínkem se vypravili na procházku a děti se pohodlně usadily dědečkovi u nohou. 

„Copak byste dneska chtěli slyšet?“ usmál se děda.

„Na co jsi dědo vzpomínal!“ připomínal Cínek.

„Vzpomínal?“ nemohl si vzpomenout děda.

„No, přeci jak jsme jedli kaši,“ napovídala mu Helvínka. Přisunula se blíž a opřela si bradu o dědova kolena.

„Kaši, kaši,“ brumlal si děda pod vousy, „už vím!“ zaradoval se, že si vzpomněl. „To ten med na ní, ten mi svou barvou připomněl největší dobrotu, jakou jsem kdy jedl. A už nikdy jíst nebudu.“ posmutněl.

„Jakou?“ ptal se Borek a hned by také rád ochutnal.

„A proč už nikdy?“ chtěl vědět Cínek, který vždy potřeboval všemu přijít na kloub.

Helvínka neříkala nic, byla ještě malá a často se jí po obědě chtělo spát a tak měla práci s tím, udržet oči otevřené.

„Moje maminka,“ začal děda, „dělávala ty nejlepší knedlíčky s koprníkovou omáčkou na světě.“

„Dědo, maminka přeci taky dělá knedlíčky s koprníkovou!“ skočil mu do řeči Borek a mlsně se olízl, aby nebylo pochyb.

„Dělá, dělá,“ souhlasil děda, „a je dobrá, což o to, ale té co já myslím, té se nevyrovná. Ani nemůže.“ vzdychl. „Chybí jí totiž to nejdůležitější koření, to které dá omáčce tu pravou chuť- chybí jí nejjemněji namletý medový topaz.“

„A proč si ho nepořídíme?“ divil se Borek.

„Kde se dá najít?“ už se skoro zvedal Cínek.

„A chutná jako med?“ zvedla hlavu Helvínka.

„Ne, Helvínko,“ pohladil ji děda po vlasech, „jako med nechutná, nechutná jako nic, co jste dosud ochutnali. Jak bych vám to...“ zamyslel se, „představte si to nejlepší jídlo, jaké jste kdy jedli a pak tu chuť stokrát vynásobte. Nebo radši tisíckrát!“

„A odkud teda tvoje maminka ten topaz měla?“ mračil se Cínek.

„To bylo tak,“ nasadil děda vyprávěcí tón..., „když jsem byl malý, bydleli jsme ve velkém dubu za potokem, tím směrem, kam chodíváte s maminkou na maliny, ale ještě mnohem, mnohem dál. A když říkám ve velkém dubu, myslím tím opravdu velkém, s kmenem tak silným, že by tady Helvínce trvalo půl dne jej obejít.“

„Já umím chodit rychle!“ ohradila se Helvínka.

„Neruš!“ šťouchl do ní Borek, „Nech dědu vyprávět!“ 

A dědeček pokračoval: „Tak tedy v tom velkém dubu bydlelo spoustu a spoustu rodin, dobře a vesele se jim tam žilo, a tak často pořádali společné oslavy a hostiny. A na žádné takové hostině nesměla chybět právě koprníková omáčka, kořeněná medovým topazem. Neboj Cínku,“ usmál se děda na vnoučka, který se už už nadechoval aby se zeptal, „už se k tomu dostanu, odkud ten topaz byl.“

 

„Každým rokem, v čase mezi červenými muchomůrkami a zlatými buky, vydali se tři nejsilnější a nejstatečnější šutrníci na velkou topazovou výpravu. Všichni jsme je vyprovázeli až k černé skále, tam, kde od nepaměti mají hnízdo obrovští jestřábi. Pamatuju si, jak jsem jednou právě při takovém vyprovázení našel jestřábí pero a bylo tak veliké, že mi jej musel pomoct nést tatínek, sám bych si s ním neporadil- někde bych se s ním zamotal a pocuchal ho. Kam se asi podělo?“ zasnil se děda.

„Dědo!“ vrátil ho do přítomnosti Cínek.

„Takže, jak už jsem říkal,“ pokračoval děda jako by nic,  „všichni jsme ty tři vyprovodili k černé skále a odtud už museli sami. Trvalo spoustu dní, než se zase vrátili, kapsy i vaky naplněné medovým topazem. Můj prapradědeček, jako nejstarší ze všech, nechal vždy topazy vysypat na jednu hromadu a spravedlivě je rozdělil mezi všechny rodiny.“

„A jak to bylo spravedlivé?“ přerušil vyprávění Cínek, „když pro topaz šli jen tři? Proč si ho nenechali všechen?“ 

„Nu, Cínku,“ usmál se děda, „ostatní zas uměli něco jiného, co bylo prospěšné pro všechny rodiny a vzájemně si tak pomáhali. Vždyť my to přeci také tak děláme, vzpomeň si, jak teta z druhého patra nosí mamince utkané látky na vaše oblečení a strýček z přízemí zas z pampeličkového chmýří přede tu nejteplejší přízi na vaše šály a čepice.“

„A babička Bukvánková zas peče koláče pro všechny!“ vyhrkl Borek horlivě, „A Javůrka nám namalovala obrázky na zdi,“ a začervenal se, protože byl do  Javůrky malinko zamilovaný.

„Přesně tak,“ pokýval souhlasně děda, „přesně tak. A tak to chodívalo odjakživa.“

 

„Dědo, a proč museli být silní a stateční? Aby ten topaz unesli a aby se jim cestou nestýskalo?“ mudroval Cínek.

„No, to také,“ usmál se děda, „ale hlavně proto, že medový topaz se ukrývá v jeskyni co nemá konec, v jeskyni s tyrkysově mléčným jezerem, jezerem ve kterém žije BLJAGD a medový topaz hlídá.“

„A je zlý?“ vykulila oči Helvínka.

„Ani hodný, ani zlý,“ odpověděl děda, „jen prostě nemá rád, když někdo topaz odnáší. Na jaře bývá vzteklý, v létě mrzutý a na podzim, kdy se chystá k zimnímu spánku, to už mívá jen špatnou náladu, asi jako vy děti také někdy míváte. Proto je nejlepší čas vydat se pro topaz, když se objeví první muchomůrky a s BLJAGDEM se při troše štěstí dá rozumně domluvit.“  

„A jak vypadá?“ chtěla Helvínka vědět, „Jako drak?“ zašeptala.

„To já Helvínko nevím,“ posmutněl děda, „ a už se to nikdy nedozvím.“

„Proč ne?“ 

 

Pokračování příště...