Vyprávění začíná

Vysoko hluboko v Krušných horách- tam, kde má mech tu nejkrásnější zelenou a kde se kapradí na podzim červená- se jelení stezkou a zaječími skoky dostanete na místo, kde roste strom, strom-dům.

Kdybyste šli úplně potichoučku, se zatajeným dechem a našlapovali jen zlehka, tak, aby ani nejmenší větévka pod nohama nepraskla a listí nezašustilo, možná by se vám podařilo je zahlédnout.

Možná ale nenajdete tu správnou stezku. Možná dokonce zabloudíte. Možná už budete blizoučko a bude se vám chtít kýchnout. A možná ani nezabloudíte, ani nekýchnete, ale stejně je neuvidíte, protože sojka hlídačka uvidí dřív vás a spustí poplach. 

Ale nebuďte smutní, budu vám o nich vyprávět.

V tomhle stromě, v tomhle domě, bydlí totiž šutrníci. V každém patře žije jedna rodina a u každé se děje tolik zajímavého, že by mi na to celá knížka nestačila, abych vám to vše vypověděla.

A tak vám budu vyprávět o rodině, která bydlí v patře nejvyšším. Táta, máma, dědeček a tři děti. 

Cínek, Borek a Helvínka.

 

Cínek je nejstarší, Helvínka nejmladší a Borek zas nejkulatější. Do školky ani do školy tyhle děti nechodí, ale že by se nemusely učit, to se zrovna říct nedá! Učí se každý den, i když u toho nesedí v lavici.

Maminka je učí rozpoznat každou rostlinu a bylinu, co jich jen v lese a na louce roste. A tatínek je zase přeborníkem přes cizí jazyky. A tak se děti umí domluvit s veverkou i jezevcem, vědí, jak zahvízdat na ořešníka a  k velkému mraveništi, tak tam si chodívají poslechnout ty nejlepší vtipy. Ono to totiž vypadá, pokud náhodou také nemluvíte mravenčí řečí, že mravenci jen pracují a spěchají, spěchají a pracují. Ano, spěchají, spěchají svým kamarádům povědět nejnovější vtip, který při práci zrovna vymysleli! 

Schválně- až příště půjdete kolem mraveniště- schválně se pozorně podívejte. Nezdá se vám, že se trochu třese? Jo jo, je to tak! Třese se mravenčím smíchem!

Že byste také chtěli slyšet nějaký mravenčí vtip? Vážně? Tak já vám tedy jeden povím: Potká mravenec stonožku a povídá jí: „A kde máš vagóny?“.

Že vám vůbec nepřipadá legrační?

No vidíte, a mravenci se tomu smějí tak, že musejí posadit, aby se smíchem nesvalili!

A co děti učí dědeček? 

Dědeček dětem vypráví příběhy. Příběhy pravdivé i vymyšlené, dlouhé a ještě delší.

A právě jedním takovým příběhem to celé začalo.

 

Ale ještě předtím byl oběd. 

 

A po obědě desert. Maminka kolem stolu rozdala misky s kaší, medem slazenou a borůvkovými kvítky sypanou. Dědeček se se svou porcí posadil do křesla a než si Helvínka stihla poskládat z kvítků na kaši obrázek a než si Cínek rozmyslel, jestli začne jíst od krajů, nebo z prostředku, z křesla se ozvalo zachrápání. Borek už měl kaši snězenou a lžíci dočista olíznutou a tak se uchichtnul a zašeptal: „Dědo, nespi.“ Děda v odpověď zachrápal ještě silněji. To už se smáli všichni a maminka se zvedla, jemně vzala dědovi misku z rukou a přikryla mu kolena dekou. Dědeček s sebou trhnul, otevřel oči a hned se začal po kaši shánět.

„Tatínku, vždyť jsi spal,“ vysvětlovala maminka.

„Kdepak, nespal,“ ohradil se děda, „já jsem jen vzpomínal!“

„Jé, dědo a na co?“ vyhrkli naráz Helvínka s Borkem. „Budeš nám vyprávět?“ přidal se Cínek.

„Budu, budu, co bych nevyprávěl,“ pokyvoval dědeček, „ale nejdřív si sním tuhle dobrotu a vy zatím pomozte tatínkovi s nádobím.“

 

A že jich na to bylo tolik, nádobí jen lítalo a za chvilku se lesklo na polici. Maminka s tatínkem se vypravili na procházku a děti se pohodlně usadily dědečkovi u nohou. 

„Copak byste dneska chtěli slyšet?“ usmál se děda.

„Na co jsi dědo vzpomínal!“ připomínal Cínek.

„Vzpomínal?“ nemohl si vzpomenout děda.

„No, přeci jak jsme jedli kaši,“ napovídala mu Helvínka. Přisunula se blíž a opřela si bradu o dědova kolena.

„Kaši, kaši,“ brumlal si děda pod vousy, „už vím!“ zaradoval se, že si vzpomněl. „To ten med na ní, ten mi svou barvou připomněl největší dobrotu, jakou jsem kdy jedl. A už nikdy jíst nebudu.“ posmutněl.

„Jakou?“ ptal se Borek a hned by také rád ochutnal.

„A proč už nikdy?“ chtěl vědět Cínek, který vždy potřeboval všemu přijít na kloub.

Helvínka neříkala nic, byla ještě malá a často se jí po obědě chtělo spát a tak měla práci s tím, udržet oči otevřené.

„Moje maminka,“ začal děda, „dělávala ty nejlepší knedlíčky s koprníkovou omáčkou na světě.“

„Dědo, maminka přeci taky dělá knedlíčky s koprníkovou!“ skočil mu do řeči Borek a mlsně se olízl, aby nebylo pochyb.

„Dělá, dělá,“ souhlasil děda, „a je dobrá, což o to, ale té co já myslím, té se nevyrovná. Ani nemůže.“ vzdychl. „Chybí jí totiž to nejdůležitější koření, to které dá omáčce tu pravou chuť- chybí jí nejjemněji namletý medový topaz.“

„A proč si ho nepořídíme?“ divil se Borek.

„Kde se dá najít?“ už se skoro zvedal Cínek.

„A chutná jako med?“ zvedla hlavu Helvínka.

„Ne, Helvínko,“ pohladil ji děda po vlasech, „jako med nechutná, nechutná jako nic, co jste dosud ochutnali. Jak bych vám to...“ zamyslel se, „představte si to nejlepší jídlo, jaké jste kdy jedli a pak tu chuť stokrát vynásobte. Nebo radši tisíckrát!“

„A odkud teda tvoje maminka ten topaz měla?“ mračil se Cínek.

„To bylo tak,“ nasadil děda vyprávěcí tón..., „když jsem byl malý, bydleli jsme ve velkém dubu za potokem, tím směrem, kam chodíváte s maminkou na maliny, ale ještě mnohem, mnohem dál. A když říkám ve velkém dubu, myslím tím opravdu velkém, s kmenem tak silným, že by tady Helvínce trvalo půl dne jej obejít.“

„Já umím chodit rychle!“ ohradila se Helvínka.

„Neruš!“ šťouchl do ní Borek, „Nech dědu vyprávět!“ 

A dědeček pokračoval: „Tak tedy v tom velkém dubu bydlelo spoustu a spoustu rodin, dobře a vesele se jim tam žilo, a tak často pořádali společné oslavy a hostiny. A na žádné takové hostině nesměla chybět právě koprníková omáčka, kořeněná medovým topazem. Neboj Cínku,“ usmál se děda na vnoučka, který se už už nadechoval aby se zeptal, „už se k tomu dostanu, odkud ten topaz byl.“

 

„Každým rokem, v čase mezi červenými muchomůrkami a zlatými buky, vydali se tři nejsilnější a nejstatečnější šutrníci na velkou topazovou výpravu. Všichni jsme je vyprovázeli až k černé skále, tam, kde od nepaměti mají hnízdo obrovští jestřábi. Pamatuju si, jak jsem jednou právě při takovém vyprovázení našel jestřábí pero a bylo tak veliké, že mi jej musel pomoct nést tatínek, sám bych si s ním neporadil- někde bych se s ním zamotal a pocuchal ho. Kam se asi podělo?“ zasnil se děda.

„Dědo!“ vrátil ho do přítomnosti Cínek.

„Takže, jak už jsem říkal,“ pokračoval děda jako by nic,  „všichni jsme ty tři vyprovodili k černé skále a odtud už museli sami. Trvalo spoustu dní, než se zase vrátili, kapsy i vaky naplněné medovým topazem. Můj prapradědeček, jako nejstarší ze všech, nechal vždy topazy vysypat na jednu hromadu a spravedlivě je rozdělil mezi všechny rodiny.“

„A jak to bylo spravedlivé?“ přerušil vyprávění Cínek, „když pro topaz šli jen tři? Proč si ho nenechali všechen?“ 

„Nu, Cínku,“ usmál se děda, „ostatní zas uměli něco jiného, co bylo prospěšné pro všechny rodiny a vzájemně si tak pomáhali. Vždyť my to přeci také tak děláme, vzpomeň si, jak teta z druhého patra nosí mamince utkané látky na vaše oblečení a strýček z přízemí zas z pampeličkového chmýří přede tu nejteplejší přízi na vaše šály a čepice.“

„A babička Bukvánková zas peče koláče pro všechny!“ vyhrkl Borek horlivě, „A Javůrka nám namalovala obrázky na zdi,“ a začervenal se, protože byl do  Javůrky malinko zamilovaný.

„Přesně tak,“ pokýval souhlasně děda, „přesně tak. A tak to chodívalo odjakživa.“

 

„Dědo, a proč museli být silní a stateční? Aby ten topaz unesli a aby se jim cestou nestýskalo?“ mudroval Cínek.

„No, to také,“ usmál se děda, „ale hlavně proto, že medový topaz se ukrývá v jeskyni co nemá konec, v jeskyni s tyrkysově mléčným jezerem, jezerem ve kterém žije BLJAGD a medový topaz hlídá.“

„A je zlý?“ vykulila oči Helvínka.

„Ani hodný, ani zlý,“ odpověděl děda, „jen prostě nemá rád, když někdo topaz odnáší. Na jaře bývá vzteklý, v létě mrzutý a na podzim, kdy se chystá k zimnímu spánku, to už mívá jen špatnou náladu, asi jako vy děti také někdy míváte. Proto je nejlepší čas vydat se pro topaz, když se objeví první muchomůrky a s BLJAGDEM se při troše štěstí dá rozumně domluvit.“  

„A jak vypadá?“ chtěla Helvínka vědět, „Jako drak?“ zašeptala.

„To já Helvínko nevím,“ posmutněl děda, „ a už se to nikdy nedozvím.“

„Proč ne?“ 

 

Pokračování příště...